Re: Návrat k sobě

Ropucho, pak jsi se nikdy "neztratila", a není se kam "navracet"

V mladém věku, když skončila škola, tak ten čas do večera byl jen MŮJ.

Od 14 let jsem celé prázdniny trávila po brigádách, od 15 i s ubytováním a stravou - ale když mi v systému dlouhý-krátký týden skončila práce, ten čas do příští směny byl jen MŮJ (a tentokrát jsem k tomu měla i nějaké vlastní peníze, kapesné jsem doma nikdy žádné nedostala, fakt ani na limču).

Mohla jsem s někým jen tak odjet, jít na rande, cokoli podniknout - resp. nikdy jsem ještě odpoledne nevěděla, co budu v sedm večer dělat a s kým, a bylo to i docela překvapivé.
Jednou jsem se zcela spontánně rozhodla, že příští tři volné dny zasvětím tomu, že pojedu hledat svého biologického otce k česko-německým hranicím - a ve čtyři ráno jsem už seděla v rychlíku.

Ve středním věku víš, že po návratu ze zaměstnání tě čeká domácnost, pubertální děti, někoho máš někam odvézt, prostě povinnosti. S malými dětmi a bez hlídacích možností už vůbec pozbývá termín MŮJ čas svého významu. Jde se v tom lehce zacyklit.

Jak píše Cherie, že pořád poskytovala někomu něco, málo dostávala zpátky, a najednou je zcela vysílená.