Kudla2 |
|
(4.2.2020 8:12:05) Aneb "já jsem si to kdysi vyžrala, tak si to vyžer taky".
Přemýšlím o tom, že lidi, kteří to neměli nebo nemají v životě úplně jednoduché, a v nějaké situaci třeba měli potřebu pomoci a nedostalo se jim jí v takové míře, jakou potřebovali, případně musí řešit složité situace, mají tendenci být tvrdí na své okolí, tak jako museli být tvrdí sami na sebe.
Pozoruju to u sebe a čtu to občas i tady.
Někdy mi to přijde, že je to až zbytečně moc (samozřejmě když čtu někoho jiného, protože sám u sebe má člověk vždycky pocit, že je to "přiměřeně" , ale uvědomuji si že někomu můžu přijít zbytečně tvrdá i já).
Když to udělá někdo mně (tj. potřebuju politovat a místo toho se mi dostane nějakého "nelituj se"), je to hodně nepříjemné. Zase ale na druhou stranu je někdy těžké mít pochopení pro někoho, kdo se hroutí z toho, že mu dejme tomu prarodiče hlídali JEN 14 dní o prázdninách, když ten dotyčný třeba neměl hlídání žádné a taky si musel nějak poradit.
Snažím se nebýt tvrdá zbytečně, protože na druhou stranu ze zkušenosti vím, že někdy člověk to "pohlazení" potřebuje, v životě se mi ho častokrát i dostalo a obecně si myslím, že život ve skutečnosti tak tvrdej není, ale nevím, jestli se mi to tak úplně daří. A úvodní věta (já jsem si vyžrala, tak si taky vyžer) mi byla hodně nesympatická v útlém mládí, ale jak stárnu, tak se mi to posunuje vlastně trochu víc tímhle směrem, asi ve stylu "nebuď přece takovej cimprlich."
Jak to máte s tímhle vy, cítíte se jako tvrďáci nebo jako soucítící, a posunujete se s věkem k jednomu nebo k druhému?
(P.S. Jak to píšu, tak si uvědomuji, kolik lidí se ke mně k životě zachovalo hezky a s pochopením, a že pomyšlení na ně mě obrací směrem od té tvrdosti k většímu pochopení )
|
sovice |
|
(4.2.2020 8:44:43) Nevím, myslím, že tvrdá v pravém slova smyslu jsem nebyla nikdy, spíš jsem byla nechápavá; neuměla jsem si představit, co všechno může lidem způsobovat trápení, když je to přece maličkost / věc vůle... Dnes jsem myslím soucitnější a chápavější, víc vnímám, že každý (včetně mne) má svoje limity a Achillovy paty. Problém stále je, že jsem empatická maximálně tak nějak "obecně", nedokážu dát konkrétní oporu konkrétním lidem, padají ze mne obvykle jen obecné plky.
|
|
Alžběta174 |
|
(4.2.2020 8:49:38) To, cos napsala v té závorce, Kudlo, je hrozně důležité. To je ono, že pochopení, empatie, vlídné zacházení, schopnost vyslechnout problémy druhých a nehodnotit, zda jsou vážné, nebo malicherné, plodí mnohem pravděpodobněji takové chování zase dál. Tedy člověku, kterému se takové zacházení dostane a má ten zážitek pochopení, se spíše bude chovat mírně, než tvrdě. Já osobně jsem rozhodně soucítící, ne tvrďák. Navíc při mém povolání je to zcela nezbytné. Znám kolegy, kteří zastávají přístup "jen si to vyžer, také jsem si ledacos vyžrala" a je mi to, řekla bych, až odporné.
|
Analfabeta |
|
(4.2.2020 17:47:48) Alžběto, máš naprostou pravdu. Kolikrát to není nějaká tvrdost, ale spíš nevědomost a nepochopení. To všechno ale člověk získává věkem. Proto se zdá, že ti mladší jsou větší tvrďáci a starší lidé více empatičtí. Třeba i proto, že už toho hodně zažili ve vlastní praxi. Já jsem taky v mládí nijak zvlášť empatická nebyla a někdy vypadám jako tvrďák, ale to jen proto, že občas uvádím, že třeba zákony jsou jedna věc (kde třeba mámy od dětí chtějí nějaké úlevy a odvolávají se na svá práva), ale praxe je naprosto odlišná a s jejich právy naprosto v rozporu. právo mít můžeš, ovšem pokud není aplikováno v praxi, je to platné jako mrtvýmu zimník.
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 18:12:24) Analfabeto,
promiň, ale právě u Tebe mám pocit, že jsi někdy tvrdá zbytečně moc, a napadla mě souvislost s tím, že jsi měla sama nelehký život (protože já u sebe vidím tytéž sklony).
|
Analfabeta |
|
(4.2.2020 23:02:13) Kudlo, a to je právě ten omyl. Jo, neměla jsem to jednoduché, ale ono tu totiž jako děsná tvrdost vypadá, když napíšu, že zákon je jedna věc a praktický život druhý. Pak se to na mě sesypou všechny mladší ročníky, že to není pravda a kdesi cosi. Pamatuju na diskuse, kde jsme psaly, že člověk 50+ těžko shání práci. Reakcí maminek 25+ bylo, že kdo v 50+ nesežene práci, je línej lempl. A hele, uběhlo pár let, maminy s novorozeňaty 25+ už jsou najednou 35+ a mají skloubit výchovu dětí, 20-letou hypotéku, péči o staré rodiče a ještě si našetřit na důchod. To, co před těmi xx roky popíraly, najednou mají na talíři v plné palbě. A najednou jsou z toho hin. Hlavně, že nevěřily (měly si to napsat, já to doma doporučila nevlastnímu synkovi, když se navážel do táty. Kdybych mu to dneska přečetla, taky by nevěřil, že si vůbec kdy něco takového myslel). To není ve smyslu "já si to vyžrala, vyžerte si to dneska zase vy", to je prostě historická zkušenost. Stejně jako se tu neustále opakovaly mantry o tom, jak se za komunistů nemuselo pracovat, všichni se flákali, a měli si ti staří radši našetřit na důchod. Jsem zvědavá, jak si budou šetřit mladší ročníky. Neboj, já těch kydů doma vyslechla taky dost. Akorát mám dojem, že my jsme holt varování starších ročníků brali víc vážně a s větší pokorou. Mladí jsou dneska děsně sebevědomí a pak se diví, když do všeho vletí rovnýma nohama a svět najednou neskáče podle nich.
|
Monty |
|
(4.2.2020 23:08:10) Jen takový drobný podotek, ve 35+ ještě většina lidí nemá staré nemohoucí rodiče.
|
|
Ropucha + 2 |
|
(5.2.2020 8:21:03) Analfabeto, promiň, ale toto je typická zapšklost. Píšeš přesně z té pozice přemoudřelé stařeny "všechno vím - všechno znám - všechno pamatuji - všechno jsem zažila -jó za nás - to my jsme byli .. -ach ti dnešní mladí blbci". A přitom typicky paušalizuješ.
(To myslím k tomu příspěvku před psem, po vláknu už to asi nebude zřejmé.)
|
Analfabeta |
|
(5.2.2020 10:45:30) Ropucho, přesně takto se vždycky vyjadřovali hlavně mladí: co si to ti "starci" (myšleno lidi 40+) o nás myslí, my jsme dost chytří, oni jsou zapšklí, sežrali Šalamounovo ponožky (případně klimakterická nesnesitelná bába), my to přeci víme líp … než jim došlo, že ti starší prostě mluví jen z hlediska svých životních zkušeností. A že to nejsou žádní blbci, jen jsou prostě zkušenější. Mladých namyšlených blbců jsem zažila dost, nejlepší ale bylo, když byli pověřeni nějakou funkcí. Když jsme je varovali, že toto a tamto, tak jsme byli zapšklé staré struktury, když ale bylo třeba vylízat průser, do kterého se svou namyšleností dostali, na to jsme byli dobří, to se jim pak naše zkušenosti hodily.
|
Ropucha + 2 |
|
(5.2.2020 11:17:19) Analfabeto, vidíš, a já jsem stará a myslím si, že blbci jsou ve všech generacích, jen u mladých blbců je naděje, že ještě dozrají a zmoudří, u starých blbců už mnoho naděje není. A vůbec se mi nelíbí uvažování v protikladu mladí x staří, právě proto, že blbec může být ten i ten. Jistěže pro každý věk je většinově specifické něco trochu jiného, logicky, ale nejhorší je úzkoprsost a omezenost.
|
Kudla2 |
|
(5.2.2020 11:30:52) Já si to myslím podobně jako Ty, Ropucho:
že jsou staří blbci i mladí blbci, a že stáří samo o sobě není záruka ani moudrosti, ani zkušenosti.
A to, co říká Analfabeta, mi přijde jako esence té "stařecké zapšklosti", ne proto, že by se snad takové věci nemohly stát, ale že je to prezentováno takto vyhraněně (mladí = namachrovaní blbci, my staří = ti chytří, co to vždycky zachraňujou)
|
|
|
sovice |
|
(5.2.2020 11:39:37) Analfabeto, když se takhle vyjádříš o mladých, nelze jim pak vyčítat, že si o starých myslí, to co jim podsouváš. Znám naštěstí spoustu skvělých mladých lidí, s elánem a v tom věku potřebnou radikalitou, s odhodláním měnit svět... a taky znám spoustu skvělých lidí středního a staršího věku.
|
Kudla2 |
|
(5.2.2020 11:41:16) "když se takhle vyjádříš o mladých, nelze jim pak vyčítat, že si o starých myslí, to co jim podsouváš."
Přesně, já už nejsem úplnej zajíc, ale napadlo mě totéž.
"Znám naštěstí spoustu skvělých mladých lidí, s elánem a v tom věku potřebnou radikalitou, s odhodláním měnit svět... a taky znám spoustu skvělých lidí středního a staršího věku."
Já taky.
|
Analfabeta |
|
(5.2.2020 13:55:24) Ach Bože, za co mě trestáš? Když napíšu, že se tak vyjadřovali HLAVNĚ mladí, tak to přece neznamená, že VŠICHNI! Nebo se už neumím srozumitelně vyjadřovat? Jistě, já znám taky super mladé lidi a blbce staré, znám super mladé bez vzdělání i blbce s vysokou školou. NIKDE jsem ale nepsala, že jsou takoví VŠICHNI!! Nebo co mám napsat místo slova HLAVNĚ? NĚKTEŘÍ?
Už si tu fakt připadám jako učitelka v 1.třídě. Víte jaký je rozdíl mezi normálním člověkem a učitelkou? Normální člověk řekne: "Pepíčku, přines mi klíče, co mám na stole". Pokud Pepíček není blbec, přinese klíče. Učitelka ale řekne: "Pepíčku, půjdeš po schodech do 1.patra, tam zahneš napravo a hned naproti uvidíš dveře. Ty otevřeš a uvidíš stůl. Na tom stole leží klíče. Tak je vezmeš do ruky, zavřeš za sebou ty dveře, pak sejdeš dolů a ty klíče mi přineseš". Protože učitelka je zvyklá na to, že děti slyší tak každé 10.slovo a všechno se jim musí zopakovat aspoň devětkrát. Ale že i taky na Rodině, a k tomu psané slovo? Ach Bože, proč sem pořád lezu?
|
|
|
Ropucha + 2 |
|
(5.2.2020 12:40:26) Sovice, přesně tak. Moudří staří lidé, kteří něco v životě dokázali, často fandí mladým lidem a mají pro ně pochopení.
|
|
|
|
|
|
|
A. Andrs |
|
(5.2.2020 8:19:17) ja to mam s empatii obracene, jako mlada jsem empaticka nebyla vubec, ted jsem pravy opak
taky jsem jako mlada nezazila co to je, kdyz boli srdce, takovyto ze se nemuzes nadechnout a citis tlak v hrudnim kosi, ted se mi to stava jak u mych osobnich udalosti, tak kdyz vidim nebo slysim neco smutneho/tragickeho
jako dite jsem nebrecela ani na pohrbu pribuznych
i v politicke orientaci citim, ze z pravicovych nazoru jsem presla temer do levicactvi
|
Ropucha + 2 |
|
(5.2.2020 8:43:26) ToAr, zrání směrem ke smířlivosti je podle mě přirozený vývoj. Mladý člověk bývá sebestředný, přecitlivělý vůči vlastní osobě a zároveň přísně kritický k druhým. Starý už by měl být chápavý a shovívavý.
|
|
|
|
|
Janinka a dvě princezny |
|
(4.2.2020 8:55:47) nejde ani tak o to, jak to říkají jiní mě, ale spíš co jsem sama zažila. Tam, kde si pamatuji situace, kde jsem si to opravdu musela vyžrat pak svým nejbližším se to snažím ulehčit a pomoci, aby oni nemuseli vyžírat. Prostě se snažím a chci být oporou. Mě samotné často pocit opory chybí. Jen upřímně přiznám, že čekání na tu chvíli, kdy si ten druhý tu pomoc uvědomí a "začně" za ni být vděčný je někdy dlouhé, v některých případech budu čekat asi ještě hodně dlouho.
|
Len |
|
(4.2.2020 12:01:19) Vdek, z toho mam tke takovy divny pocit, kdyz nekdo ocekava vdek za pomoc ve slozite situaci. To bylo, co mi rekla maminka, kdyz jsem se sverila s touhou pracovat v charitativni organizaci - necekej, ze ti tam bude nekdo vdecny. No, to opravdu necekam, chci pomahat, protoze to pokladam za dulezitejsi nez roztacek kola ekonomiky. Je to prace. Vdek necekam ani za pomoc kamaradce, to je proste normalni cloveci nastaveni pomoci bliznimu. On pak treba zase pomuze mne, ne z vdeku, ale proste proto,ze pomahat je lidske.
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 12:27:55) Len,
a já tu "potřebu vděku" náhodou docela chápu.
Ale asi bych to nenazvala "vděkem" ale spíš "pozitivní zpětnou vazbou", asi jako když Ti ten člověk řekne "tohle mi fakt moc pomohlo, díky".
Ty to u té kamarádky možná máš jaksi mimochodem, takže to ani tak nevnímáš.
Možná jsem malicherná, ale když pro někoho něco udělám, tak mě to zpravidla stojí víc energie, než kdybych se na to vykašlala, a pokud mám od toho člověka zpětnou vazbu nulovou nebo takovou, že je mu to svět vlastně dlužen, tak mě to taky nebaví.
|
|
libik |
|
(4.2.2020 12:32:14) Len
|
|
Janinka a dvě princezny |
|
(4.2.2020 13:03:40) to ale přece vychází z úvodního příspěvku "že si uvědomuje, kolik lidí pomohlo nebo se zachovalo hezky" to je to uvědomění a skrývá se v něm i ten vděk, že si za to prostě ráda a posune tě to někam. Myšlenky typu, že mi někdo bude líbat ruce nebo přes přesvědčení plnit má přání, protože mi je za něco vděčen jsou mi "nahony" vzdálené. Sama jsem v životě měla taky až časem pár okamžiků, kdy jsem si zpětně uvědomila něco a byla za to vděčná a i třeba poděkovala dodatečně nebo vyjádřila pochopení. Tak to bylo myšleno.
|
|
|
|
Kopřiva Dvoudomá |
|
(4.2.2020 9:17:07) Já se rokama spíš lepším. Mám nekompromisní výchovu k osobní zodpovědnosti a k vlastnímu úsilí a tak dále. Můj vnitřní automatismus mi konzistentně říká, že když se chce, všechno jde.
Ale časem člověk zjistí, že mu taky už párkrát došly baterky nebo udělal blbost nebo si nedokázal poradit. A narazil na dobrou duši. Pak je mnohem jednodušší poslat to dál a taky někomu v nesnázích vyjít vstříc.
|
|
luthienka |
|
(4.2.2020 9:25:50) Tak to ja mám stesti, ze rané mladí jsem měla klidne, šťastné a bez větších pruseru. A jak s postupujícím věkem začaly prusery přicházet, dokázala jsem je ustát. Díky lidem kolem sebe a díky zkušenosti s neštěstím druhých. Vždy jsem se snažila aktivně pomoct. A pak se mi i pomoci dostalo. Ne ze bych přes problémy protančila, ale zvládla jsem to. Jsem měkké srdce, které zatím nikdo nezatvrdil. A myslím, zpěv mem přímém okolí ani žádné velké tvrdacky nemám.
|
|
Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(4.2.2020 9:31:32) Nejsem tvrdá, nikomu nepřeju aby si něco vyžral.
|
|
Manka+Cipísek |
|
(4.2.2020 9:31:55) Víš Kudlo, přijde na to, co ten dotyčný co si postěžuje, vlastně chce. Jestli chce jen litovat, nebo hledat řešení. Prý jsou ženy víc zaměřené na emoce, muži hledají řešení. U mě matička příroda asi malinko selhala, protože já jsem zaměřená na řešení problému. Když si u mě někdo na něco stěžuje, automaticky mi v hlavě šrotuje "co s tím". A litováním a hlazením po hlavičce se ještě nikdy nic nevyřešilo.
Ono to není o tom, že by chtěl někdo někomu cíleně ubližovat, ale o tom, vrátit tomu člověku zase zpátky nadhled, reálný pohled na svět. Protože utvrzováním toho dotyčného v jeho pravdě (třeba nesmyslné) a sebelítosti může být víc horší než lepší.
|
neznámá |
|
(4.2.2020 9:43:15) Jenže většina lidí nechce řešení,většina totiž to řešení zná a ví, že to jinak nejde. Většina lidí právě potřebuje pohlazení a utvrzení, že vedoucí je stará kráva. To pomůže nejvíc. Taky mě kolikrát svrbí pusa a chci nabídnou řešení nebo se musím hodně držet abych neplácla, co si skutečně myslím. Ale lepší je prostě mlčet a kývat a jsem ráda, že když kývaní potřebuji já, tak se najde kývač. Protože na nějaký názor v té chvíli nejsem zvědavá.
|
|
Alžběta174 |
|
(4.2.2020 9:45:04) Manko, myslím, že jsou často míchány různé věci dohromady. Udržovat člověka v sebelítosti a v setrvávání v nesmyslném, bludném smýšlení nebo jednání, dobré samozřejmě není. Druhá věc je, že naslouchat emocím druhého a být s ním i v těch nejtemnějších, má velkou hodnotu. Být zaměřený na hledání řešení, ano, ale setrvat u emocí je stejně tak důležité.
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 9:58:06) Alžběto,
ano, to je to, co jsem měla na mysli.
Abych zvolila extrémní příklad - třeba když někdo někomu umře, tak v dlouhodobým měřítku je jasný, že život půjde dál a ten člověk se s tím bude muset nějak vyrovnat, ale přesto těsně poté tuto informaci (byť pravdivou a logickou) asi moc neocení, a naopak spíš ocení to "doprovození v těch emocích", byť ten doprovázející sám ty emoce necítí v takové míře (toho zemřelého třeba vůbec neznal)
|
Pam-pela |
|
(4.2.2020 10:15:15) Kudlo, on každý potřebuje v některou chvíli různé věci. Obejmout, pomoct něco udělat, mlčet, vyslechnout, účast atd... A někdy je dobré být "tvrdší", jakoby ve správném okamžiku zastavit kolotoč třeba sebevýčitek, zoufalství, křivd atd...pomoct člověku vystoupit z jeho kolečka myšlenek...
A na tohle je potřeba hodně empatie, protože každý to máme jinak.
|
Analfabeta |
|
(4.2.2020 23:08:39) Pam-pelo, já jsem podle tebe asi tvrďák. Já jsem stavěná na řešení problémů. když se mi stane něco nepříjemného, očekávám pomoc, a to pokud možno okamžitou. Hlazení po hlavičce mě spíš sere a vadí mi to. Když nám třeba umřel pes, vzala jsem to tak, že to prostě byla konečná a nedalo se nic dělat. Pak jsem spíš než hlazení po hlavičce a objímání očekávala pohřbení toho psa, aby ho neviděla vnoučata. Naštěstí zeť taky není na kecy, odvedli jsme děti do školky, on vykopal jámu a já umístila psa do rubáše. Bylo mi to milejší, než hlazení po hlavičce, to bych nerozdýchala, neb to nic neřeší a nač se koupat ve smutku, když se to nedá změnit. K věci je prostě se postavit čelem a řešit, ne planě kecat a kde nic tu nic.
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 23:12:31) Analfabeto,
ale proč to stavíš do takovýho protikladu?
Přece je možný jednat A ZÁROVEŇ si dopřát trochu toho smutku (logickýho, když umře zvíře, který bylo člen rodiny).
Přijde mi, že tu citovou stránku toho celýho strašně shazuješ a ty, kdo projeví nějaké city nebo nedejbože smutek, považuješ za slabochy.
Mívala jsem to trochu taky tak, dneska si myslím, že to byla velká chyba.
|
Analfabeta |
|
(5.2.2020 7:56:26) Kudlo, ano zvíře je člen rodiny. Já se o něj posledních 5 let starala, protože to zvíře bylo ochrnuté a na vozíku. Neskutečně ke mně přilnulo, neexistovalo, že půjde na procházku s někým jiným než se mnou, ustavičně jsem ho měla za zády, při práci pod stolem. Naštěstí nás asi 5 měsíců poté, co pes ochrnul, z práce vyhnali na živnosťáky. Než jsem byla doma v Home Office na živnosťáku, tak to bylo šílené. O polední přestávce jsem letěla domů opečovat psa, který se třeba v mezičase počural, a jak byl ochrnutý, počural si chlupy na nohách. Takže rychle opláchnout, osušit a frrr zpátky do práce. Šílený. Takovej záhul bych delší dobu nevydržela, už se nedivím, že lidi ochrnuté psy radši utratí, ta péče se při práci v zaměstnání prostě zvládnou nedá. Při Home Office je to brnkačka, stejně si potřebuješ chvilkama odpočinout a vyčistit hlavu. Přesto to bylo pro mne svým způsobem vysvobození, protože jsem nemohla z domu na víc než den. Bylo možno ho třeba svěřit členům rodiny, ale ti byli na nějaký čas v zahraničí. Ale aspoň jsem v době, kdy jsem prakticky nemohla jet ani na dva dny pryč, splatila hodně z hypotéky, prostě jsem víc makala. A krátce po úmrtí psa jsem jela na 14 dní na dovolenou, už jsem to potřebovala, už mi z toho hrabalo. Já teda i ráda cestuju, ale těch 5 let bylo i na mě dost. Nakonec to vyřešila sama Příroda. Ale myslím, že se ten pes v závěru života špatně neměl, že si to prožil v klidu, míru a v láskyplném prostředí. A věk 16 let taky není na psa špatný.
|
Kudla2 |
|
(5.2.2020 8:17:38) Hele, Analfabeto, z tohohle je vidět, že v činech rozhodně nejsi žádnej tvrďák, spíš naopak (tohle by myslím neudělal zdaleka každej), tak proč ve slovech jo?
|
|
|
|
K_at |
|
(5.2.2020 5:46:53) Analfabeto, někdy je hlazení po hlavičce to jediné, co můžeš udělat. A zároveň jde i hladit, i jednat.
|
|
|
|
Liaa |
|
(4.2.2020 13:13:59) Kudlo, přesně, tohle jsem zažívala, když mé kamarádce umíral malý syn a blízký kamarád mojí stejně staré dcery. Občas jsem potřebovala "promluvit si" o tom, vybrečet se. Já vím, že na něco takového se reaguje hrozně těžce, vlastně jsem potřebovala právě to "doprovázení v emocích". Ale buď jsem to neuměla dát najevo, nebo jsem narážela na lidi, co si s tím nevěděli rady, po pár reakcích typu "Bude to pro ně pro všechny lepší", "Lepší, když umře teď, než kdyby ho ztratili za pár let" jsem toho nechala. Teď to bude rok a uvědomuju si, že se mi vlastně nikdy nepodařilo se z toho vymluvit...
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 13:19:34) Lioo,
já si myslím, že to je přesně to, co píše Kopřiva, to "umlčování té emoce", protože ten naslouchající si s ní vlastně neví rady a bojí se jí.
A chápu, že to muselo být velmi frustrující.
|
|
|
|
|
sovice |
|
(4.2.2020 9:47:06) Manko, tady se v poslední době daleko spíš stává, že se lidem dostane "reálného pohledu" než "utvrzení v lítosti". IMHO až moc. A u některých nicků už to vnímám jako pronásledování - cokoliv napíší, obratem jsou pranýřovány za vše, co se o nich ví. Myslím, že už tu máme slušnou ponorku.
|
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 9:54:22) "Když si u mě někdo na něco stěžuje, automaticky mi v hlavě šrotuje "co s tím". A litováním a hlazením po hlavičce se ještě nikdy nic nevyřešilo.
Ono to není o tom, že by chtěl někdo někomu cíleně ubližovat, ale o tom, vrátit tomu člověku zase zpátky nadhled, reálný pohled na svět. Protože utvrzováním toho dotyčného v jeho pravdě (třeba nesmyslné) a sebelítosti může být víc horší než lepší. "
Manko, přesně tohle jsem měla na mysli.
A tu hranici mezi tím, kdy je to litování opravdu kontraproduktivní, a kdy je naopak potřeba (protože jsou situace, které vlastně žádné řešení, které by ten člověk mohl uplatnit, nemají, a jsou situace, kdy nadhled je až tím dalším krokem, jako třeba když máš vztek, tak v té akutní fázi nemá cenu přesvědčovat Tě, aby ses uklidnila, to můžeš až PO odžití toho vzteku, to je to, o čem píše neznámá, že asi každý občas potřebujeme spíš "kývače" než někoho, kdo by nás "vracel do reality")
|
|
Kopřiva Dvoudomá |
|
(4.2.2020 10:04:01) To je taková stará písnička o "hledání řešení" a "vyslechnutí", jako by to byly dvě možnosti, které se vylučujou.
Ale ono jde většinou poskytnout nějakou empatii, ať už se člověk chce angažovat v hledání řešení, nebo ne. A to je taky to, co v tý první chvíli pomůže.
Příklad - dceři diagnostikovali celiakii, sice jsem se nehroutila, ale ráda jsem nebyla. Řekla jsem to mezi řečí známé, ta reagovala ve stylu "no dneska už je k dostání spousta potravin" a "je to aspoň příležitost přehodnotit jídelníček a obohatit ho", což bylo v tý chvíli na pár facek, zejména ve světle toho, že ona má děti zdravé. Nechtěla jsem, aby mi vařila nebo doporučovala značky BL jídla, ale mohla říct něco jako "no to je votrava teda", ono by to stačilo.
(Zpětně jsem pochopila, že takové přátelské negování čehokoli, co jsem řekla, mělo původ v hluboké antipatii, ale to už sem nepatří.)
|
kachna_ |
|
(4.2.2020 10:22:12) Ono to přátelské negování ale může být i nastavením toho dotyčného. Občas se mi to povede (ne úplně úmyslně, to bych zdůraznila), ale vidím věci hodně optimisticky a někdy to možná i ne úplně šťastně ventiluju. Ale hlídám se, páč chápu, že to není úplně žádoucí.
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 10:31:32) "Ono to přátelské negování ale může být i nastavením toho dotyčného. Občas se mi to povede (ne úplně úmyslně, to bych zdůraznila), ale vidím věci hodně optimisticky a někdy to možná i ne úplně šťastně ventiluju. Ale hlídám se, páč chápu, že to není úplně žádoucí."
Takhle podobně to mám taky, protože mně samotné to docela pomáhá, vědět, že něco, co se mně jeví úplně blbě, není konec světa a má to řešení.
Respektive rozlišuju dvě fáze, třeba s tím bezlepkem - v první fázi, jakmile bych se to dověděla, bych asi ocenila spíš to "to je ale opruz", jak píše Kopřiva. Ale až bych se z toho trochu oklepala, tak by mi začalo v hlavě šrotovat "a čím budu to ubohý dítě krmit, když ve všem je lepek", a v téhle fázi bych spíš ocenila informaci, že dneska už je k dostání docela dost bezlepkových potravin (= má to řešení), a naopak řeči o tom, jaká je to hrůza, by mě utvrzovaly v tom, že je to fakt asi hodně blbý.
Problém je, že ten druhej nemůže úplně poznat, ve který fázi se zrovna nacházím, ani jaký ty fáze mám zrovna já, a může se netrefit, aniž by to myslel zle.
V tomhle asi pomůže koukat, jak ten druhej člověk reaguje, a zařídit se podle toho, což podle mýho názoru docela i jde.
Jo a ještě - tu informaci, co psala Kopřiva, bych asi nepoměrně víc ocenila u člověka, který s tím má vlastní zkušenost (bezlepek v rodině), než u někoho, o kom vím, že nemá, protože od toho prvního bych to vnímala jako pozitivní ujištění, že to není tak zlý, protože si tím prošel taky, ale od toho druhýho možná jako neznalost a nezájem.
|
Stará husa |
|
(4.2.2020 10:37:23) U mě by v tomhle případě ještě předcházela fáze: "panebože, to je strašný, chudáček moje dítě, chudáček já, proč se to stalo zrovna nám..." Po odeznění této fáze bych teprve přistoupila k: "to je vopruz, jak budu shánět všecky ty bezlepkové potraviny a vařit ta bezlepková jídla?" a teprve potom bych začala řešit konkrétní problémy. A kdyby mi někdo, když bych byla akorát v té první fázi, začal říkat něco jako "ty naděláš, takových lidí je, co kdyby mělo dítě rakovinu?", tak bych to tedy brala jako velkou necitelnost té osoby.
|
|
Kopřiva Dvoudomá |
|
(4.2.2020 10:41:30) Kudlo, když budu chtít radu, zeptám se na radu. Podle toho se pozná, že chci poradit. Je to úplně jednoduchý
Já jsem hodně vyškolená jednáním s truchlícíma lidma. Hodně pozoruju, jak s nima jednají kolegové. A vím, že spousta "rad" je vlastně umlčování toho, kdo ventiluje nějakou emoci. Protože ten, kdo naslouchá, se mylně domnívá, že ten naříkající člověk si něco nárokuje, obviňuje, vyčítá atd.
Přitom často by stačilo mu tu emoci jenom potvrdit, uznat, že je oprávněná, že ten člověk na ni má právo. To není žádné utvrzování v sebelítosti, to je přijetí. Ať už následuje nabídka řešení nebo ne.
|
sovice |
|
(4.2.2020 10:46:41) Kopřivo, ano. Totiž poskytnout radu je mnohem méně náročné než přijmout cizí emoci, jejíž ozvěnu, i když třeba slabou, musíme nějak zpracovat.
|
|
Alžběta174 |
|
(4.2.2020 12:34:12)
|
|
|
Alžběta174 |
|
(4.2.2020 12:32:29) Kudlo, často se osvědčí toho dotyčného se zeptat. Co v tu chvíli nejvíc potřebuje. On je zpravidla schopen si říct. Pokud chce jen čistě návrhy řešení, řekne si. Pokud o tom chce mluvit a ventilovat emoce, také si nějakým způsobem řekne. Chce to, se lidí ptát, jak to oni chtějí a nenutit to, co bychom chtěli my. Takže pak nemusíme mít až tak dobré pozorovatelské nebo intuitivní schopnosti. Prostě se zeptat.
|
libik |
|
(4.2.2020 12:43:48) Alžběto, já si myslím, že člověk s běžnou pakárnou typu "nedostal jsme přidáno" nezahyne po neempatickém proslovu a toho, komu se fakt něco děje, nezachrání ani PB. Jako nevykládala bych vtipy, potkám-li někoho opuštěného nebo nemocného, ale zase se odmítám cítit odpovědná za hnutí mysli každého, koho nebaví úterní poledne.
|
Alžběta174 |
|
(4.2.2020 12:54:03) libiku, nejsem si úplně jistá, na co konkrétně reaguješ.
|
libik |
|
(4.2.2020 13:06:58) Víceméně na úvahu, že je třeba být taktní za každou cenu a v každé situaci a jak to nejlépe udělat
|
|
|
|
|
|
|
libik |
|
(4.2.2020 10:36:41) Koliho, to je zajímavý postřeh a je to tak.
V té souvislosti bych se ale chtěla zeptat (všech), jak zareagovat, když se osoba svěří:
1) tak mi pouští zítra syna z vězení.
|
Fern |
|
(4.2.2020 10:41:25) zareagovala bych možná otázkou - a už se těšíš? nebo a co plánuje dál syn nebo jestli má už něco dál naplánovaného...
ono je dost důležité proč seděl,jestli proto,že dotyčnou chtěl každý den zabít,tak bych see spíš zeptala jí: a co budeš dělat,nebojíš se......
|
|
Kopřiva Dvoudomá |
|
(4.2.2020 10:52:04) Libik, když nevím, ptám se toho člověka "a co ty, jak se cítíš?". Buď z něj vyleze, že bomba a že chystá uvítání, nebo že je na prášky a neví, kde se schovat. S tím se pak dá už nějak naložit.
|
libik |
|
(4.2.2020 11:28:12) Kopřivo, jo, to je dobré řešení..
|
|
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 10:56:53) Libiku,
asi - "to je skvělý, to se asi už těšíš" - a následně podle reakcí dotyčné.
|
sovice |
|
(4.2.2020 11:00:17) Kudlo, a co když se dotyčná primárně bojí, co bude? Kopřivino řešení se mi zdá lepší.
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 11:06:26) Sovice,
ano, myslím si, že Kopřivino řešení je opravdu asi lepší, ale u toho mého jsem spíš uvažovala směrem "běžná reakce je "syn kriminálník = špatný, hajzl", tak se pokusím naznačit, že tímto směrem neuvažuju.
Ostatně pokud zareaguje stylem "to je ale průser", tak to můžu vcelku snadno změnit a nemyslím, že ta první reakce "vrací se ti syn, to je fajn" by byla vnímána nějak příliš negativně.
|
|
|
libik |
|
(4.2.2020 11:18:55) Kudlo, ale mít dítě v lapáku není skvělý a jeho návrat není jako návrat ze studií v Oxfordu
Já se přiznám, že vzhledem k neutrálnímu tónu vyjádření(ani radost ani obava) jsem (ne) empaticky odvětila (bez hroucení, bez jásání) "aha a za co seděl?"
|
neznámá |
|
(4.2.2020 11:27:20)
Hezká reakce. Já bych ze sebe vypotila "Co bude k večeři"
|
libik |
|
(4.2.2020 11:29:24) Neznámá, bylo mi řečeno, že "za alimenty, ale kdoví, jak to bylo" Na to jsem řekla "no to je hned"
|
neznámá |
|
(4.2.2020 11:45:30) Já gratulovala k rozvodu. Situace jak z blbé komedie. Doyčný nikomu neřekli, že se rozvádí, ani rodině, nikdo netušil, že jim to až tak moc nefunguje, běžný pár. Když mi to oznámili, vykoktala jsem pouze "gratuluji"
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 11:51:51) Neznámá,
a Tys to tušila?
(ne že bych si neuměla představit sebe, jak reaguju ve stresu úplně opačně, než by se asi čekalo, jenom jestli to bylo tou nečekanou zprávou nebo tím, že Ty jsi věděla a bylo Ti jasný, že ten rozvod je pro ně pozitivní krok)
|
neznámá |
|
(4.2.2020 11:54:20) No netušila. "Gratuluji" byla šoková reakce. Pak jsem se omlouvala, nakonec to zachránil panák tvrdého alkoholu.
|
Analfabeta |
|
(4.2.2020 23:15:05) Co, k rozvodu, já v šoku gratulovala k úmrtí. Z toho se pak tak snadno nevykroutíš. Byla jsem holt za cynika, no, ale taky mě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo.
|
|
|
|
|
|
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 11:31:16) Libiku,
já bych se za sebe otázky "a za co seděl" trochu obávala, jestli to nebude moc vlezlý (i když ta dotyčná se o tom evidentně bavit chce).
A to, že sedět v lapáku není skvělý a že to není jako návrat z Oxfordu, snad chápe i naprostej deb.l.
|
libik |
|
(4.2.2020 11:41:38) Kudla, všimni si, že nepokládám své spontánní reakce za jedinečné, uvedla jsem pouze, co jsem opravdu spontánně řekla a dávám to k diskusi (aby nebyla jen kudlovsko-mravně poučná a teoretická). Myslím si, že je to průměrně zajímavé, protože i takového člověka můžeme potkat (nějakého pozůstalého či nemocného jsme již, bohužel, všichni asi zažili a umíme si to představit)
Tak si laskavě kruť hlavou nad svou babi a nebuď tak sebestředná, ju
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 11:50:05) Libiku,
a ty si všimni, že předmětem mého kroucení hlavou rozhodně NEBYLA tvoje spontánní reakce (tam jsem akorát poznamenala, že JÁ OSOBNĚ bych se jí trochu bála, ne že Tys to udělala blbě), ale Tvé poučování, že pobyt ve vězení není pozitivní a není to návrat z Oxfordu.
Možná bys tedy mohla ty přestat být tak sebestředná a mravně poučná, nebo se aspoň naučit pořádně číst.
(ostatním se za tuto odbočku omlouvám, ale Libikovo mravokárství na nesprávným místě fakt nemusím)
|
libik |
|
(4.2.2020 11:57:31)
|
|
|
Alžběta174 |
|
(4.2.2020 12:50:21) Libíkova reakce je prostě taková, kterou lidi běžně dají. Profesionál by si ji dovolit neměl. Dobré na tom je, že to bylo bez hodnocení, údivu, nevyžádaných rad apod. Že to bylo neutrální, jak Libík napsala. Paní měla možnost říct, že o tom mluvit nechce.
|
Kudla2 |
|
(4.2.2020 13:01:14) Alžběto,
však jsem taky tu Libikovu reakci nijak nekritizovala.
|
|
|
|
|
|
|
|
caira (Vojta1/03,Mates11/04) |
|
(4.2.2020 11:14:03) Asi stejně, jako by se vracel ze stáže z ciziny... Co budeš vařit? Prostě nahodit neutrální otázku, aby osoba viděla, že máš zájem, alw vvycítila, že nejsi rejpna ... A jestli bude chtít , rozpovídá se sama.
|
|
Monty |
|
(4.2.2020 14:53:24) kruci, mně přijde dost divný, že ta oblíbená vrba naopak jsem. Od útlýho mládí. Přitom rozhodně nikomu neposkytuju žádný hlazení po hlavičce nebo hluboký soucítění. Asi jsou ti svěřovači nějací masochisté nebo co.
|
|
|
|
|